Baldur's Gate: Enhanced Edition - All Bards... A co dál?

Když jsem zjistil, že Safanu není možné přeškolit na bardku, chvilku jsem si poplakat, ale pak jsem jí kopnul do její sensual zadnice a ve složení Istvan (můj hlavní bard), Imoen, Garrick, Neera, Dorn a Rasaad jsem se vydal co nejrychleji prolézt doly v Nashkelu, tábor banditů a Cloakwood, kde na mne netrpělivě čekal slizoun Eldoth.


Když jsem BG rozehrál před rokem, jel jsem ho poctivě a v celé šíři až do pavouky a ettercapy prolezlého Cloakwoodu, takže nyní jsem měl o důvod víc projít až do Cloakwoodu co nejkratší a nejrychlejší cestou. Kupodivu to šlo rychle, i s bitkou v hlavním stanu banditů jsem si poradil mnohem snáz (tedy s výrazně menším počtem loadů) než při předcházejícím hraní, a to i přesto, že jsem s postavami škudlil postupy na 4. úroveň až do okamžiku, kdy přijmu Eldotha.
 
Netrvalo tedy dlouho, a já stál v Cloakwoodu a prováděl přijímací pohovor s Eldothem. Variantě skupiny čistě tří bardů jsem dal (prozatím) zbaběle vale, jelikož jsem měl pocit, že následující pasáže hry pro mě budou poměrně challenging (díky pomíjení side questů jsem nebyl nijak extra vylevelovaný a navíc na Insane dělají nepřátelé dvojnásobná zranění, což platí i o pastech, které by mi skutečně působily problémy, jež bych asi nedokázal nijak obejít). Nechal jsem si tedy v partě Imoen kvůli pastem a Dorna s Rasaadem, jelikož se jim už rozjely jejich osobní questy. Obával jsem se totiž, že jejich přerušení dočasným odstavením do Friendly Arm Inn by se jejich dějové linie mohly na/přerušit. Takže šla na střídačku Neera.

Někdy touhle dobou jsem došel k závěru, že musím výrazně změnit herní strategii. Hraní na nejvyšší obtížnost (+200 % damage od nepřátel) je trochu přepísknuté (což jsem konstatoval už před rokem), protože na 1.-3. levelu je pak většina vašich postav na jednu ránu, které se čas od času prostě nevyhnete. Je to o to horší, že bardové, Imoen, Neera a Rasaad nejsou žádné tanky. I na 3.-4. levelu je to pořád ještě o kejhák - postavy už nejsou na jednu ránu, ale na dvě jo, takže stačí dva dobře mířené šípy a ikonka smrtelně zešedne. Jelikož smrt postavy je opruz (do templu je daleko, přeživší členové si musí nastrkat do batohů veškerý její equipment a u Rasaada navíc došlo při oživení k restartu jeho promluv, které mají vyústit v jeho osobní quest), tak ji s výjimkou finálních nebo jinak těžkých soubojů reloaduji. Což ale vede k tomu, že když počtvrté nebo popáté loadnu setkání s náhodně generovanou skupinou nepřátel, často koukám, že tentokrát se zrovna na tomhle paloučku neobjevili ani vlci, ani banditi, ani taslojové, ale nikdo, takže... takže jdu "vítězně" dál bez boje. A to mě začalo trochu srát. Loadnout několikrát celý kombat (v BG nelze hru ukládat během boje) proto, aby mi v něm nikdo neumřel, to mi jako "podvádění" nepřijde, ale proloadovat se až k tomu, že jdu bez boje dál, to mi už jako podvod přijde. A taky mě to nebaví, když krůček po krůčku vypilovávám strategii, měním rozestavení a použitá kouzla a ti banditi mi nakonec uniknou.

Rozhodl jsem se tedy přejít na strategii předsunutého průzkumníka, neviditelného barda, který prozkoumá situaci, takže budu vědět, jestli nepřátele zvládnu bez zvláštních příprav, nebo jestli na ně raději z povzdálí sešlu nějaké crowd control kouzlo (díky neviditelnému průzkumníkovi budu schopen na ně seslat plošné kouzlo tak, aby je zasáhlo, aniž by mě viděli). Jenže ve své krabičce se svitky (EE novinka) jsem kouzlo Neviditelnosti nenašel a z pevnosti stojící nad cloakwoodskými doly se mi nechtělo vracet se až někam do High Hedge. Řekl jsem si tedy, že zkusím využít svého familiára pseudo-dragona (EE novinka).

Familiáři (respektive prvolevelové kouzlo, které je přivolává) byli původně jenom v BGII, do jedničky je dostaly až mody nebo EE. Jsou to malé potvůrky, kterou lze nastálo přivolat kouzelnickým kouzlem, které ovšem funguje jenom u vaší hlavní postavy. Je jich několik druhů, ale to, který vám přiběhne nebo přiletí, záleží na tom, jaké je přesvědčení vaší postavy. Jejich největším přínosem z hlediska power-gamingu bylo to, že svému majiteli přidali hitpointy. Vedle toho má každý z nich nějakou menší schopnost. Jejich největší nevýhodou je, že jsou relativně křehcí, a když umřou, tak váš mágus (nebo bardus) přijde permanentně o 1 bod odolnosti, takže v BGII jsem ho vlastně pořád tahal v batohu.

Nová strategie přinesla nečekaně pozitivní výsledky - méně jsou loadoval, hra dostala více roleplayingový feeling, použití familiára zdůraznilo skutečnost, že hraju EE, a ne klasický BG, a změna taktiky navíc přinesla příjemný dojem "novosti", nového zážitku z hraní.

Familiár pseudo-dragon je relativně rychlý, má 35% magickou odolnost a regeneruje. To dohromady znamená, že poměrně rychle prozkoumává okolí, narozdíl od průměrného člověka ho nedožene vlk, dokonce bych řekl, že se díky své rychlosti dokáže obratným stažením zpět vyhnout i tomu, aby po něm nepřítel stihnul střelit z kuše nebo luku, a pokud už ránu šípem schytá a přežije ji, tak je schopen ji rychle zregenerovat (zatímco postavu musíte vyléčit kouzlem, nápojem nebo odpočinkem). Dokonce má i celkem slušnou šanci, že odolá kouzlu.

Po zaplavení dolu v Cloakwoodu jsem si v High Hedge pořídil kouzlo Neviditelnost, které poskytuje mému pseudodráčkovi další stupeň ochrany a vyrazil splnit Dornův a Rasaadův osobní quest - a při té příležitosti se podívat do samotného města Baldur's Gate.

Je vskutku zásadní rozdíl, jestli se tyhle hordy gibberlingů na mě vyřítí jen tak, nebo jestli mezi nás stihnu rozprostřít Web tak, aby se do ní chytli.