Baldur's Gate: Enhanced Edition - All Bards... Black Pits

V poslední příspěvku jsem Black Pits jenom zmínil, a to ne zrovna v nejlepších souvislostech. Faktem však zůstává, že z veškerého nového obsahu jsem nejvíc času strávil právě s nimi, takže si zaslouží samostatný příspěveček.


Když jsem do nich vlezl poprvé, vlastně jen na zkoušku, bylo mi skoro do pláče, protože několik předchozích večerů jsem se kochal košatostí a pestrostí BG (už jsem dorazil do samotného města), a najednou jsem před sebou měl tupou, nudnou vytloukačku. Proč ty člověkohodiny, které stála její výroba, nevrazili do něčeho kvalitnějšího, na příbězích Dorna, Rasaada a Neery je vidět, že schopné designéry na to měli? Ach jo.

Nejzajímavějším aspektem Black Pits je, že si na začátku můžete vytvořit celou skupinku (případně importovat již existující postavy). V mém případě to znamenalo 4x blade a 2x skald a využití šesti nádherných portrétů, které jsou v EE nové (mám dojem, že je kreslil ten samý chlapík, co dělal portréty do IWD, dokonce mám pocit, že jsem to někde četl, ale nepodařilo se mi to dohledat). A co najdete v Černých dírách dál?


Drowí kouzelník Baeloth unese celou vaši partičku, abyste pro něj bojovali v gladiátorské aréně, postavené v dobytém duergařím městě. Po absolvování uvítacího (víceméně formálního) souboje se objevíte v zázemí arény, kde jsou obchodníci s nejrůznějšími předměty, jimiž se můžete vybavit, beholder, k němuž můžete chodit pro rady, a partička dobrodruhů, se kterou se o pár kol později utkáte. Všechno to jsou buď otroci nebo pomocníci Baelotha, ještě navíc očarovaní Geasem (nejsilnějším AD&D charmem). Soubojů v aréně váš čeká patnáct, se zvyšující se obtížností. Za každý souboj dostanete spoustu expů a nějaké ty peníze, navíc k úspěšnému splnění stačí, když ho přežije třeba jen jediná z vašich postav (expy pak dostanou stejným dílem všechny postavy). Souboje můžete i opakovat a dostanete za ně stejné expy a peníze, jako když jste je absolvovali poprvé, což se hodí zejména tehdy, když se vaši protivníci pro dané kolo začnou jevit nad vaše síly, protože díky opakovaným soubojům se můžete dle libosti naexpovat. Na druhou stranu, opakování soubojů působí dost rušivě na již tak dost slabounkou dějovou linii Black Pits.

NPC jsou napsané vcelku povedeně a najde se i jeden nebo dva mikroúkoly, které můžete v té jediné místnosti, kde je vám umožněn volný pohyb, splnit. Bohužel, nejdůležitější postava ze všech, promotér Baeloth, který má s naprostým přehledem nejvíc psaného i mluveného textu, mě zatraceně zklamal - na drowa to byl příliš velkej srandista, a navíc permanentně používal aliteraci, jejíž nadužívání považuji za nejodpornější a nejzhovadilejší projev americké kultury vůbec.

zázemí

Aréna. Ty jsou ve hře asi dvě, možná i tři (myslím tím jejich textury).

Celý quest zachraňuje to, že skupiny vašich soupeřů jsou velmi pestré (avšak nikoli náhodně generované), o některých by se dalo dokonce říct promakané, takže každý souboj je do značné míry jiný. Takže pokud máte rádi pokusné arény, ve kterých si můžete vyzkoušet různá složení skupinky, různá kouzla, různé levely postav, různé strategie a jejich účinnost proti velmi rozmanitým soupeřům, budete s Black Pits spokojeni, v tomto ohledu na nich byla odvedena vynikající práce. V Black Pits to můžete dotáhnout až ke klasickému level capu, což v případě bardů znamená, že mohou dosáhnout až 10. úrovně.

Pro mne to tudíž představovalo jedinečnou příležitost vyzkoušet opravdovou all bards party z šesti bardů. Závěr tohoto pokusu je zcela jasný - ani na insane obtížnost neměla bardská skupinka s většinou nepřátel potíže. Rozhodně to ale neznamená, že všechny soupeře dostala napoprvé. Největší problémy, na samotné hranici zvládnutelnosti jí činily dva encountery - s finálním tři, ale u něj se to tak nějak dalo předpokládat. 

/následuje spoiler/

Ten první souboj byl proti nekromantovi, který měl kolem sebe hejno kostlivců a stále přivolával další. Sám měl na sobě ochranná kouzla, Stoneskin, Protection from Normal Missiles a tak podobně, a čas od času vysmrknul nějaké útočné kouzlo. Kostlivci byli imunní na crowd control, protože Hold Undead jsem ještě neměl (ale asi jsem ho mohl udělat ze svitku) a na insane mě měli na dvě rány. (To mi připomíná, že jsem v minulých příspěvcích zapomněl zmínit ještě jednu věc, která dělá z bardů křehotinky - nemůžou nosit helmy, které v BG přinášejí imunitu vůči kritickým zásahům.) Na řešení jsem přišel spíš šťastnou náhodou - při jednom z pokusů se čtyři kostlivci hned zpočátku chytli za plášť jedné bardky, která je pak vodila po aréně kolem dokola, čímž je efektivně vyšachovala z boje a její kolegyně se tak snáz a dřív dostaly nekromantovi na tělo, kterého krylo méně oživlých koster.

Druhou extrémně problematickou bitkou byl souboj s ogřím mágem, který z pěti portálů přivolával pestrou směs příšer - golemy, slizy, různé druhy elementálních mefitů a quasity. Ogřího mága jsem sice z boje vyřadil okamžitě, ale na to, co lezlo z portálů, kouzlo Horror nezabíralo (což je u golemů a slizů pochopitelné, ale u mefitů a quasitů to nechápu - trochu to působí dojmem, že kouzla, která kolem sebe sesílají, jakoby se dělala sama od sebe bez jejich vůle). Takže jsem stál v aréně bez crowd controlu, proti velmi pestré skupině nepřátel, kteří měli různé imunity vůči zbraním či kouzlům, byli schopní brutálních úderů zblízka (golemů), na dálku (kyselinové plivance slizů, rosolů a želé) a ještě mě smažili kouzly jak útočnými (mefiti), tak crowdcontrolově opruznými (quasiti). Ti posledně jmenovaní myslím i regenerovali. Ještě navíc to všechno vylézalo v různých sestavách a pořadích, takže bylo téměř nemožné se na ně cíleně připravit před vstupem do arény. Klíčem samozřejmě bylo uzavření portálů rozbitím. Průlomovým nápadem tady bylo neútočit s celou skupinkou vždy na jeden portál, ale rozdělit je na dvě trojice a útočit s nimi na různé portály zároveň, protože tento postup byl, trochu překvapivě, rychlejší (bylo to tím, že ty portály moc nevydržely). Pak už to byla otázka dvou tří pokusů.

Nejvíc jsem se ale zapotil u posledního souboje. Peklil jsem se s ním snad čtyři večery. Fajn bylo, že nešlo o neustálé loadování stejné strategie - tu jsem musel proměnovat, když jsem zjistil, že aktuální cesta k vítězství nevede.

Ve finálním souboji stojíte proti velesorcerorovi Baelothovi, jeho kámošovi rákšasovi a nařáchnutému duergařímu válečníkovi. Základní výbava tedy byly všechny možné ochrany před energiemi. Duergara jsem celkem rychle vyřadil z boje kouzlem Blindness, ale brutálně kouzlící drow s rákšasou mi dělali pekelné potíže. Oba byli prakticky imunní na kouzla, ať už od přírody, nebo díky magickým ochranám, které si na sebe seslali. Ty je konec konců velmi dobře chránily před zbraněmi, a to i magickými. Na rákšasu sice platily kouzelné bodné zbraně, tedy třeba šípy a šipky, nicméně měl pekelně dobré AC a z Baelotha prostě bylo nutné ty Mirror Image a Stoneskiny oklepat. A během toho do mne šili nejrůznějšími kouzly, z nichž největší ztráty mi působil Prismatic Spray (a Power Word Stun zase nepříjemně zdržoval).
Navíc, když jsem začal slavit nějaké ty úspěchy, se ukázalo, že když napřed zabiju rákšasu i duergara, tak si Baeloth přivolá superbeholdera. Ok, takže jsem přebudoval taktiku tak, abych byl schopen s vypětím všech sil zabít beholdera, a když se mi to po několika pokusech podařilo, tak se ukázalo, že si Baeloth přivolá na pomoc ještě golemy. A na ty už moji zpěváčci vážně neměli síly. (A podle walkthough si je pak zavolá ještě jednou!!!).
Takže opět změna strategie, zabiju jenom duergara, a pak hned Baelotha. Jenže ten byl strašně, zoufale tuhej. Pomocí svitků s kouzly odstraňujícími magické ochrany jsem z něj sice něco sklepal, ale moje kouzla na něj pořád nezabírala, mimo jiné i díky jeho vrozené magické rezistenci. Tuto metodu jsem tedy zavrhnul a v zoufalství mě napadlo, že bych se mohl podívat po nějakých kouzelných předmětech, který by na něj teoreticky mohly zabírat. A ano, prsten a náhrdelník, vystřelující magické střely a Aganazarovy zapalováky na něj (i rákšasu) účinkovaly.
Dalším spásným nápadem bylo nakoupit si za poslední peníze nápoje extra léčení, protože i přes mé elementální ochrany jsem nějaká ta zranění schytával, a jelikož souboj proti těžko zranitelným soupeřům měl tendenci se velmi protahovat, nakonec mě ty drobné ranky udolaly. Nenapadlo mě to hned, protože peněž už bylo málo a až doposud jsem se bez nápojů léčení obešel (v tom souboji s bytostmi z portálů by mi asi taky pomohly, jenže jsem se bál utrácet peníze za jednorázové consumables).
Teď jsem se konečně začal někam dostávat. Duergara jsem vyřídil kouzly během dvou tří kol a pak jsem se soustředil na Baelotha. Pomocí zbraní a výše zmíněných magických předmětů jsem byl schopen ho okusovat. Po celou tu dobu mě smažil kouzly, stejně jako rákšasa. Jenže toho to v průběhu protahovaného souboje přestalo bavit - dostal se do fáze, když po několik kol vůbec nic neudělal. Pak na chuť jeden Cloudkill, a zase několik kol nic. A to byla ta věc, která nakonec Baelotha zabila (možná s přispěním jeho vlastním plošných kouzel). Já z Cloudkillu vždy odešel, on ne, magické ochrany měl už opadané, nebo je tohle silné kouzlo bylo schopné obcházet. Nakonec, po čtyřech večerech pokusničení jsem tedy zůstal stát v aréně nad úpícím ležícím Baelothem. A nic se nedělo. Bylo totiž nutné odkrouhnout i toho rákšasu, který apaticky postával opodál. Jenže zásoby kouzelných šípů a šipek už nebyly, co na začátku souboje, protože na Baelotha jsem jich taky vyslal spoustu, kouzelné předměty byly vystřílené a na nízkolevelová kouzla je rákšasa jednoduše imunní. Už už to vypadalo, že tento dosud nejpovedenější souboj ani tentokrát nezvládnu, ale když skaldka hrábla do strun a přidala mým lukostřelcům +2 do útoku i do zranění, poslední hrstkou šípů jsem byl schopen rákšasu zlikvidoval a donutit hru a Baelotha, aby mě z tohoto pekelného vězení vysvobodili.

outro