Al-Qadim: The Genie's Curse

Na různých fórech a stránkách o starých hrách se mnohdy dočtete, že ta a ta hra je little/forgotten gem. Často se jedná o prázdnou frázi, ke které jejího autora dohnaly spíš nostalgické vzpomínky než aktuální zkušenost, ale o Al-Qadimu tohle označení platí skutečně doslova - je to takový malý, polozapomenutý drahokam, kříženec Zeldy s Quest for Glory II, zasazený do kouzelného prostředí pohádek Tisíce a jedné noci.


A protože když napíšu doslova, tak skutečně myslím doslova, můžeme si to rozebrat po jednotlivých slovíčkách.

Jako aby nebyla mýlka - je to skutečný počítačový produkt, ještě k tomu oficiální.

Polozapomenutý
Tohle tvrzení je trošičku na hraně - nicméně u hry, která rozhodně nebyla ani špatná, ani vyloženě obskurní, a navíc je na světě už 22 let, mě překvapilo, že jsem na ni našel jenom dva návody. Ne že by byly zapotřebí, obtížnost A-Q:TGC je al dente, ale to nemění nic na faktu, že dva návody (a jenom jeden na gamefaqs, žádné dodatečné tipy, hinty nebo strategy guides) jsou docela málo.
S videy to je lepší, těch se najde poměrně hodně, včetně jedné kompletní let's play série od autorky, která se specializuje na let's play videa postarších adventur.

Malý
A-Q:TGC je poměrně krátká hra, takže i pasáže, které vám třeba moc nesednou (boj, nebo naopak plížení či úkoly založené na rychlosti a manuální obratnosti) máte rychle za sebou, navíc řadě soubojů s volně pobíhajícími příšerami se lze vyhnout. Což je dobře, protože nedílnou součástí této hry je pocit, jako by vám někdo vyprávěl orientální pohádku, jejímž hlavním hrdinou jste vy, takže po většinu času se těšíte, jak se příběh odvine dál.

Drahokam 
A-Q:TGC je prostě festovní pixel art porno, což si uvědomíte o to víc, když ho hrajete s 22letým zpožděním. Dokladem jsou i screenshoty, které doplňují tento a příští článek. Barvičky, malinké detaily i obří objekty a postavy, a to všechno decentně rozpohybované. Jedním slovem krása.

Zlatí ptáčci poletují (bez pohybu vypadají spíš jako banánové slupky), kouzelník hladí kočku a ta mrská ocasem, což se odráží ve vyleštěné desce černého stolu... Líbí se mi, když se do hry, jejíž instalační soubor má celkem 24 mega (!), snaží grafik nacpat co nejvíc parády.

Žánr hry
Jak už jsem napsal výše, A-Q:TGC vypadá jako kříženec Zeldy s Quest for Glory II zasazený do prostředí pohádek Tisíce a jedné noci. Jinými slovy, spadá do - na PC nepříliš zastoupeného žánru - action adventure.To v zásadě znamená:

• akční boj, ve které vítězství závisí spíš na vaší obratnosti než na bojových schopnostech vaší postavy
• relativní volnost při pohybu po herním světě
• řešení hlavní dějové linie, ale i vedlejších úkolů skrz rozhovory, puzzly i souboje
• možnost vydělávání peněz skrzevá zabíjení příšer a následné nakupování nápojů a kouzel

A-Q:TGC bývá obvykle řazen mezi RPG, a i když má žánr action adventure k RPG blízko, tak si myslím, že na řadu komentátorů zde působí použitá herní licence AD&D hodně zavádějícím dojmem. 

Můj hrdina ze závěru hry.

Tabulka levelů a expů v manuálu uvádí, že na 8. level potřebujete 125 000 a na 9. level 250 000 expů. Ve hře lze grindovat - respawnů v lokacích jsem si nevšiml, ale při plavbě mezi ostrovy vás můžou přepadnout miniaturní vodní elementálové, piráti nebo nemrtví piráti, nicméně za každého dostanete něco jako 100-300 expů, takže si nejsem jistý, jestli je ten 9. level reálně dosažitelný. Ale piráti mají na palubě aspoň truhlu.


Při levelování se vám zvyšuje jenom počet hitpointů. Vedle toho se můžete naučit dva nové bojové styly, ale všechno ostatní vylepšování probíhá skrz vybavení, což ovšem znamená, pokud nebudeme počítat consumables, pouze meč a kouzelný prsten ochrany, který si vaše postava automaticky nasadí, a když najde lepší, tak ho za něj automaticky vymění. Prostě zeldovská klasika, která má do RPG daleko.

Tohle je Moonstone, který kdysi dávno dopadl na rodný ostrov hlavního hrdiny. Jednak způsobil, že se na ostrově dařilo magii, a jednak se z něj při dopadu odštěpila spousta úlomků, které ve hře můžete nacházet nebo kupovat a používat jako kouzla - všechny ovšem mají omezený počet použití.

Objektivně lze říct, že hra krásně vypadá, dobře se hraje, má dobrý a originální příběh se zajímavými zvraty a skvěle vystihuje ducha Al-Qadimu (o něm více v příštím příspěvku).

Vlnky oázy jemně šplouchají, papoušek si natřásá křídla a vosy se vyrojí, když k jejich hnízdu přistoupíte příliš blízko. Ta zlatá koule na mém rameni je kurzor.

 Subjektivně lze říct, že akční boje obecně nepatří mezi mé oblíbené. Navíc mám dojem, že v této hře se na nějaké to tancování kolem příšer, šikovné uhýbání jejich úderům a čekání na vhodný okamžik k útoku moc nehraje. Nějaké to taktizování se najde - různé potvory jsou různě rychlé nebo jsou ochotné vás pronásledovat různě dlouho, jiným zase trvá, než vás zpozorují a některé je lepší zabít na dálku kouzly či prakem a jiné zase zblízka scimitarem, ale jinak je spíš otázka štěstí, jestli vy nakládáte potvoře víc než ona vám, popř. jestli včas vyzumknete léčivý nápoj. V tomhle má třeba akční RPG Baldur's Gate: Dark Alliance jasně navrch.

Nemrtví na ostrově

Stejně tak mi přišel trochu divný začátek hry. Hra samotná začíná tím, že musíte proběhnout klikatou cestičkou plnou pastí, nezemřít při tom a ještě navíc být dostatečně rychlý, protože za vámi postupuje bariéra, která vás při dostižení teleportuje na začátek. Jakože korzárská zkouška. Je to pasáž, která hned na začátku, bez jakéhokoli rozcvičení nebo tutoriálu, vyžaduje šikovnost, navíc i rychlost, a je takřka nezbytné si ji několikrát zopakovat, abyste se naučili, na co si kde dávat pozor. Prostě úvod, který vás snadno může odradit.
Když tuto zkoušku splníte, dostanete se na svůj domovský ostrov, kde už záleží na vás, jestli se vydáte to města (kam vás vede příběh), nebo jestli začnete prozkoumávat jeho okolí. Pokud zvolíte druhou možnost, ocitnete se v poušti, po které vás honí hyeny a vzdušné víry a docela vám dávají na frak - a to je přesně okamžik, kdy mě hra přestala bavit, když jsem ji před 20 lety zkoušel poprvé. Zkrátka v A-Q:TGC snadno může dojít k tomu, že hned zpočátku na vás hra navalí až příliš mnoho frustrace. Paradoxní je, že jakmile si na hru a její mechanismy trochu zvyknete, obtížnost není nijak přehnaná, jen ten začátek tvůrci trochu neodhadli. Ne že by byl nějak přehnaně těžký, ale frustrující být dokáže, a to není zrovna správný způsob, jak hráče vtáhnout do hry.


Také mi nepřišly zrovna dobře uchopené levely (naštěstí jich není mnoho), kde přichází na řadu plížení. Nemáte totiž kolem sebe příliš velký rozhled, takže vychytání pohybové rutiny stráží není snadné a jednotlivé úseky proto často opakujete.

To ale nic nemění na skutečnosti, že jsem si Al-Qadim užil a že to pro mě byl s přehledem ten nejpříjemnější objev od počátku mé cesty za méně známými videohrami podle (A)D&D. Dokonce můžu říct, že tohle je jediná hra, o které bych prohlásil, že by mi bylo líto, kdyby mi - nebýt blogu - unikla.

Poslední obrázek outra.