Baldur's Gate

Lebka s rudě žhnoucíma očima teda není zrovna originální motiv...

 

Až na naprosté výjimky jsem nikdy nehrál počítačovou hru víc než jednou. Výjimkou třeba je, když znovu začnu hrát hru, kterou jsem kdysi rozehrál a nedohrál. Ale ani to se neděje příliš často (i když cca před měsícem jsem to tak udělal s hrou Birthright: The Gorgon’s Alliance). Taky nepočítám hry s Harry Potterem, které hraju se svou dcerou, které se občas podaří přesejvovat naši pozici novou hrou, to pak nezbývá, než začít znovu, ale kupodivu to nevadí ani jí, ani mně. Ale jinak jsem hru hrál podruhé asi jenom jedinkrát, a to tehdy, když jsem chtěl vyzkoušet, jestli Icewind Dale II lze hrát se skupinkou šesti bardek. (Šlo to. Až přijde čas, věnuji tomu článeček.)

Nicméně když jsem se nedávno u příležitosti přestěhování do nového bydlení probíral svými originálkami, objevil jsem mezi nimi Baldur’s Gate, i s takovými laskominami jako je tlustý manuál s popisem všech kouzel a velká mapa Sword Coast i města Baldur’s Gate. V tu chvíli mě napadlo, jaké by to bylo zkusit si tu hru znovu zahrát. Konec konců, když už jsem se pustil do něčeho, jako je recenzování D&D videoher, nebylo by od věci připomenout si, jaká je ona hra, se kterou jsou skoro všechny (nejenom) D&D CRPG od té doby srovnávány.

A jaké jsou moje dojmy po bratru 14 letech?

Jednoznačně pozitivní, i když to vlastně není žádné velké překvapení. Především mě překvapilo, že jsem do hry a jejího ovládání vklouznul jako do rukavice šité na míru. Jasně, už jsem ji jednou hrál a hra je to docela dlouhá, takže ovládání se vám během hraní dostane snadno do krve, ale na druhou stranu, kdyby to ovládání bylo blbé, zapomenete na něj a jeho znalost snadno překryjí zkušenosti s ovládáním jiných her, které jsem si za těch 14 let zahrál. Jenže ovládání je prostě intuitivní a GUI přehledné, nic nehledáte, nikde netápete.

Podobně je na tom hudba, tedy další součást hry, se kterou se dostanete do styku ještě dřív, než vlastně začnete hrát. Už první akordy ve vás probouzejí zatraceně příjemné vzpomínky.

Ale v čem BG exceluje nejvíc, nebo v čem mu současné hry nesahají ani na paty?

1)      Grafika nezastarala ani po té spoustě let, což se o spoustě takhle starých her rozhodně říct nedá. A budeme za patnáct let schopni říct totéž o Kingdom of Amalur, Skyrimu nebo Dragon Age? Možná ano, protože současné 3D hry už stojí na samotné hranici hyperrealismu, z níž už není moc kam se pohnout, leda snad uhnout „zpět“ k větší stylizaci. Jenže tvůrci BG měli po technické stránce mnohem víc svázané ruce, a přesto dokázali vytvořit něco, na co se dá téměř bez problémů koukat i po takové době.

2)      Kvalita textů. Na těch hra stála. Grafika hrála při zobrazování děje a atmosféry důležitou roli, ale to hlavní spočívalo v textech, ať už šlo o dialogy, deníkové zápisy, sny nebo popisy kouzelných mečů. Nedá se říct, že by NWN byly napsané nějak zoufale, ale laťky nasazené BG zkrátka nedosahují. Když společníky hlavního hrdiny představujete prostřednictvím 3D modelu, parádních textur a celé škály animací gest a řeči těla, už těm textům tolik nedáte. Ale když je vaším hlavním médiem to, co ta postava říká, protože její model je prťavý, takže jeho vzhled a rozanimování nehraje velkou roli, dáte si na textech sakra záležet, pokud vám teda záleží i na celé hře. 

Sny, na ty jsem ouplně zapomněl...

 3)      Souboje jsou obtížné. Jaké blaho, když na obtížný souboj nemusíte čekat až do úplného konce hry, ale můžete si ho dopřát prakticky pokaždé, když potkáte nějakého pojmenovaného nepřítele (kostlivce, bandity, gnolly a divoké psy budete samozřejmě kostit bez problémů). Loadujete, zkoušíte, jak na něj, vylepšujete přípravu a někdy i kolo po kole taktiku, případně se na to vykašlete a vrátíte se sem, až když jsou vaše postavy o něco zkušenější. Tohle je challenge, kterou považuji za přiměřenou a zábavnou a u 90 % současných non-online PC her mi prostě chybí.

4)      Exploring. Tohle je asi potěšení, které mi současné hry odepírají nejvíc. Na grafice mi tolik nesejde, textování současných her není sice špičkové, ale ani tristní, a souboje? Co naděláš, dneska už musí všechno být hratelné i pro malé klučíky a casual hráče, chápu to. Ale proč současné hry nenabízejí rozsáhlý, „ručně udělaný“ (tj. nikoli náhodně generovaný) svět? Když chodíte po Sword Coast, dějová linie vás vede směrem na jih, ale ono je jenom a jenom na vás, jestli z aktuální mapy skutečně vyrazíte směr jih, nebo se raději podíváte, jak to vypadá směrem k pobřeží, na východ ve vnitrozemí nebo v lesích na severu. Máte pocit, že vaše postava putuje skutečným, živoucím a paradoxně i proměnlivým světem, a nepotřebujete k tomu bandu online hráčů ani náhodně generované dungy. Všechny lokace jsou krásně nakreslené, některé pusté a jiné zase s řadou encounterů, které mohou mít podobu questů anebo jen pocestných, kteří vám dají dobrou radu, nebo vás pobaví svými frky. Do toho nějaké ty náhodně generované encountery s monstry, aby krajina, kterou jste již jednou prošli, nezela pustotou. I tady se dá pochopit, proč už se takové hry v áčkové produkci až na malé výjimky nedělají. V nákladném 3D prostředí je levnější udělat tunel (byť sebeširší) než pořádný sandbox. Jenže tunel, byť v podobě relativně rozsáhlých lokací, které ovšem musíte projít v pevně daném pořadí, je pořád jenom vodění za ručičku. Neotevírá se před vámi herní svět, který buď opícháte, nebo opíchá on vás, když vlezete někam, na co ještě nemáte. Tuhle svobodu nelze nahradit ničím. Mně samotného na každé hře nejvíc zajímá příběh (plus příběhy vedlejší) a atmosféra. Když mě někdo za ruku provede skvělým příběhem, jsem spokojený. Ale mé srdce zůstane navždy pochováno v oněch dobám, kdy si autoři mysleli, že se ve hře může pojit téměř absolutní svoboda s výtečně napsaným příběhem.

Co se skrývá za řekou, pod útesem nebo prostě na druhém konci mapu? Je jenom na vás, abyste to zjistili, a to je na tom to skvělý.

 

Na druhou stranu, objevil jsem v BG něco, co hry od té doby překonaly?

Ano.

1)      Interakce mezi postavami ve skupince sice existuje, ale je na minimální úrovni. V tom mají „současné“ NWN podstatně navrch. Nicméně s komplexním a barvitým rozvíjením vztahů mezi postavami ve vaší skupince přišla už v roce 2000 BG2 (což je jeden z důvodů, proč ji považuji za o několik stupňů lepší hru než je BG1).

2)      Pathfinding. Tehdy jsem si na něj zvykl. Prostě nebylo možné počítat s tím, že skupinka sama přejde celou lokaci, vždycky se tam našlo nějaké místečko (mnohdy velmi nečekané), kde se alespoň jeden kretén zaseknul. Na tehdejší dobu to zas tak špatné nebylo – řada her do té doby posílání postaviček vpřed prostřednictvím herní mapy neumožňovala a když si člověk v BG zvyknul, že lokaci postavy nepřekonají jedním velkým pochodem, ale že je musí poslat nadvakrát nebo natřikrát, šlo to používat a v porovnání s předcházejícími hrami to usnadňovalo hraní. Nicméně z hlediska současných her je pathfinding v BG jedno velký WTF?!?.

Chtěl bych mít pětikorunu za každý okamžik, kdy jsem BG proklínal za to, že od vchodu do hospodopevnosti Friendly Arm Inn nelze jedním kliknutí poslat skupinku k okraji mapy.

 A jaká je moje aktuální herní zkušenost s BG?

Jak už jsem napsal, stává se mi jenom naprosto výjimečně, abych si hru zahrál víckrát než jednou. Jsem totiž z povahy completionist, člověk, který hru už napoprvé odehraje v celé délce, hloubce i šířce. Takhle jsem odehrál i BG, takže při druhém hraní jsou zatím narazil  jenom na tři věci, díky kterým může být toto druhé hraní jiné než to předchozí:

1)      Jiný výběr společníků. Hra se tím sice nestane diametrálně odlišnou, ale k jistým změnám došlo, především díky tomu, že nabrání některých postav je spojené s questem. No a taky koukáte na jiný ksichty a posloucháte jiný hlášky.

Při pořizování tohohle screenshotu jsem zjistil, že vzájemnou pozici postaviček ve formaci lze měnit, takže můj gnóm iluzionista konečně může chodit bezpečně v poslední linii. No a pak že psaní herního blogu je k ničemu!

 2)      Změna herní strategie. Tentokrát to hraju na crowd control a ranged attacky celé skupinky a jde to výborně.

3)      Poprvé jsem to hrál na obtížnost odpovídající pen&paper D&D, teď to hraju na nejvyšší obtížnost, která pravděpodobně znamená hlavně (nebo jenom) to, že nepřátelé dělají větší zranění. Samozřejmě si už nevzpomínám, jak obtížná mi hra přišla před těmi 14 lety, ale teď to znamená, že postavy s menším počtem životů jsou víceméně na jednu ránu, takže si člověk musí dávat bacha (nebo před levelováním a tedy i nahazováním životů pro nový level sejvnout pozici a loudovat, dokud nepadne maximální možný počet hit pointů, což jsem ale nedělal ani tehdy, ani teď).

Nicméně víc důvodů k novému hraní není. Teda ještě bych mohl hrát za zlou postavu a ve všech rozhovorech volit „zlé“varianty. Což mi ale moc nesedne a navíc si nejsem jistý, jestli by to znamenalo výrazně jinou herní experience. Nicméně aspoň trochu jinak to po stránce přesvědčení hraju, kdysi jsem to jel za úplného klaďase, teď jsem dá se říct chaotic good, takže občasné úlety od zářného paladinství mi nečiní problémy. Třeba když jsem byl postaven do role rozhodčího mezi skupinkou nafoukaných, aristokratických lovců a skupinkou místních přírodu hájících druidů, napoprvé jsem se přiklonil asi k druidům, teď k lovcům. Pro můj vnitřní pocit z roleplayingu to je nová zkušenost, ale z hlediska hry jako celku na tom vlastně nesešlo, konec konců je to jenom vedlejší quest. Nebo když jsem narazil na bandity, před lety jsem s nimi nehledal společnou řeč a jejich táborem a jeho okolím jsem se poctivě probil. Teď jsem z nich měl trochu strach, tak jsem to zahrál, že se k nim chci přidat – a oni mě pustili dovnitř. A zase, pro můj vnitřní pocit z roleplayingu a hlavní dějové linie to bylo něco nového, ale z hlediska toho, jak vypadá hra po skončení této fáze, to je vlastně jedno, protože nedochází k žádnému větvení příběhu (ale hry, ve kterých by bylo něco takového možné, jsou poměrně vzácné).

Každopádně jediným opravdovým důvodem, proč hrát BG znovu, je pro mě bod č. 2. I když je tady ještě jedna věc – jak už jsem zmínil, veškeré texty v BG jsou výborně napsané a naprostou většinu z nich si už nepamatuji, nebo rozhodně ne slovo od slova, takže jako důvody k opakovanému hraní lze brát i body č. 2 a 3 z prvního výčtu na začátku článku (č. 4 už bohužel ne, protože exploring je super, ale napodruhé to už vlastně žádný exploring není :-)).

Suma sumárum, po Cloakwoodu, do kterého teď mířím, se s BG asi rozžehnám, protože pro osvěžení vzpomínek to bohatě stačilo. A hurá na Daggerdale!