BG3 jsem dohrál 3x a strávil v něm pár stovek hodin. V Solastě jenom 70, ale protože na rozdíl od BG3 byla většina toho času strávená bojem, vlastně se jednalo o velmi intenzivní test bojových pravidel 5E. Takže jsem si začal všímat určitých věcí, které jsem při hraní pen&paper pravidel nebo BG3 zatím jenom tušil.
Solasta: Crown of the Magister je dost nevalná hra. Jako tech demo komputerizovaných pravidel 5. edice D&D funguje dobře, ale to je vše. A to je dneska zatraceně málo.
Když jsem v 90. letech hrál hry ze série Baldur’s Gate a Icewind Dale, tak mě častokrát napadlo (zejména u IWD, kde bylo herní pozadí ještě vymazlenější než v BG), jak by bylo super, moct zoomnout blíž, a ještě blíž, a ještě blíž, až by člověk stál v těch úžasných, atmosférou dýchajících fantasy kulisách z pohledu první osoby. Ale pak jsem se podíval na soudobé hry z pohledu první osoby (v případě AD&D to byl třeba Descent to Undermountain) a bylo mi jasné, že tohle je hudba vzdálené budoucnosti, a to ještě bůhví jestli.
A uplynulo 25 let a máme to tady.
Tenhle příspěvek bude primárně o vizuální složce hry a nějakých těch RPG a D&D nerďárnách.
